Jubilant roku české hudby
zdroj: Hudební rozhledy 67, 2014, č. 7, s. 29-30
Napsal Rafael Brom
Jan Vičar pětašedesátiletý
Praha, Lichtenštejnský palác
Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění v Praze uspořádala v úterý 6. 5. v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce 12. večer volné řady Pocta tvůrcům k jubileu skladatele Jana Vičara. Profesoru katedry teorie a dějin hudby na hudební a taneční fakultě AMU v Praze a katedry muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jakož i skladateli, přišlo zazpívat pět sborových těles. Příjemně obsazený sál zažil narozeninovou párty uvolněné nálady i seriózního uměleckého výkonu vysoké profesionální úrovně s pozoruhodnými instrumentálními výkony zejména hráče na bicí nástroje Olega Sokolova či mladého japonského dirigenta, skladatele a znamenitého houslisty, posledního absolventa Františka Pospíšila (nyní už emeritního profesora Pražské konzervatoře) Čuheie Iwasakiho.
Olomoucký rodák (narozen 5. 5. 1949), profesor PhDr. Jan Vičar, vystudoval hru na akordeon na ostravské konzervatoři, hudební výchovu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a skladbu na JAMU v Brně a AMU v Praze. V letech 1973-1978 působil jako sbormistr vojenského, poté vysokoškolského a nakonec ženského sboru olomouckých učitelek a v letech 1986-1989 byl také šéfredaktorem časopisu Hudební rozhledy. Věnuje se muzikologii a komponování. Jako Fullbright/CIES scholar-in-residence přednášel v letech 1998-1999 na osmi amerických univerzitách a jako hostující profesor vyučoval kompozici a hudební teorii na Birmigham-Southern College v Alabamě v roce 2005. V roce 2009 založil a řídí mezinárodní festival soudobé hudby MusicOlomouc.
Úvodní okamžiky koncertu patřily samozřejmě zdravici jubilantovi od děkana HAMU, profesora Vlastimila Mareše a vzápětí nastala veselá scénka oddělení mladších dětí pěveckého sboru Rolnička v režii svého letitého sbormistra Karla Virglera – hrálo se a zpívalo, výběr pěti písní, které autor zhotovil v letech 1995 až 2009, provázely dialogy s veselými skeči s úspěšnou „zvídavou dívenkou“. Cyklus uváděla píseň Kapitán (k níž si sbormistr nasadil příslušnou čepici) a uzavíral jej přídavek Ufo, ufo, ufoni. Doprovázeli klavírista Jakub Mikeš, flétnistka Anna Šteflová a již zmíněný Oleg Sokolov na bicí nástroje. Veselou hudební taškařici plnou spontaneity a muzikální radosti vystřídala společnost Iuventus, gaude z Jablonce nad Nisou se sbormistrem Tomášem Pospíšilem, která v nastoupeném muzikálovém veselí pokračovala, k čemuž ji sváděl vyvolený repertoár – tedy písňový cyklus O Káče a s Káčou z roku 2008. Výraznou roli sehrál barytonista Vít Rakušan, jemuž režie přisoudila roli hybatele děje inspirovanou klasickou manéží – jen místo volání „pane řediteli“ znělo „pane sbormistře“. V kontrastu s komickou úlohou byla jeho vokální sóla výrazně hlasově charismatická a dodávala Viačarově hudbě opravdovost.
Veselosti ovšem neubývalo – i zde se našlo místo pro recitaci a nakonec i hudební žerty, jichž se sbor i trumpetista Svatopluk Zaal zhostili naprosto profesionálně. Na klavír doprovázela soustředěná, pozorná a bezchybná Jana Lišková Kvochová. Příjemná nálada večera s výtečně komponovanými moderně uchopenými tradicionalistickými sborečky a sbory pozoruhodného účinu byla přerušena přestávkou, nicméně očekávání všeho dobrého splnila hned následující hudba, třebaže Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy se sbormistrem Čuheiem Iwasakim a varhanicí Marií Pochopovou přinesli na pódium vážnost, která ovšem příslušela přednesené hudbě. Koncertní opus Ave Maria napsal Vičar na klasický latinský text pro osmihlasý či šestihlasý sbor v roce 2005 pro Boni Pueri – řízením osudu nerealizované. Skladbu pak dodatečně věnoval autor památce své matky. Provedení mělo, vedle piety a skvělého hlasového výrazu krásně vycizelovaných harmonií hlasových skupin, překvapivě osobitý humanistický akcent, vložený do netradičních kompozičních postupů. Burácivé forte, citlivá dynamika, ústrojně vkomponovaný hlas varhan a modernizace tradice ve Vičarově stylu, aniž by se zlehčila vážnost sdělení, přinesly vzrušivý vnitřní prožitek. Dalším tělesem na pódiu Sálu Martinů bylo Foerstrovo komorní pěvecké sdružení se sbormistrem Jaroslavem Brychem. V jejich podání zazněl cyklus tří sborů Zachodí slunéčko z roku 2006, v němž přinášely vzruch do uměřeně tradičního lidově zabarveného chóru fantazijně odpoutané housle Ivy Středové. Následující hudbou večera byl cyklus Zpěvy z Kopanic z roku 2006, který přednesla Mužská vokální skupina VOSK Praha se sbormistrem Janem Zapletalem. Přednostmi provedení byly čistá harmonie, dynamika na vážkách odměřovaná, spletitost rytmů, kánony, furiantství, tleskání, dupání – to vše v jisté akademické poloze. A zároveň zde kulminoval kontrast dramaturgicky pěkné volby těles, neboť závěr koncertu byl opět svěřen Vysokoškolskému uměleckému souboru Univerzity Karlovy, který tentokráte vedl sbormistr Jakub Zicha. Folklorní triptych s názvem Široko, daleko, komponovaný v letech 2006 až 2012, který zde sbor přednesl poprvé v původních českých nářečích, má poutavou genezi – vznikl z podnětu sbormistra Krzysztofa Szydisze spojením tří původně samostatných skladeb a převodem jejich textů do polského slezského dialektu. Všechny tři písně – Gurale – Vejr a Daleko, široko prošly svou samostatnou cestou k výšinám koncertních pódií a do nahrávacích studií. V provedení se tedy sešly tři různorodé subjekty – první rozpustilý, plný proměn a efektů, další v lidové harmonii s působivým vstupem cimbálu, řízeným chaosem a zakončený velkým bubnem a závěrečný v orffovském duchu. Znamenitý sbor, famózní cimbalista a sbormistr Jakub Zicha a zdatný hráč na bicí nástroje Oleg Sokolov předvedli výtečné finále vesměs poutavého koncertu k Vičarově poctě. Sám autor na závěr poděkoval zúčastněným a Jiřímu Kolářovi a pozval veškeré publikum k přípitku.
